Mléko se dováží těžko. Proto se na něj soustředíme čím dál víc
Rozhovor s Petrem Šedivým ze ZD Ločenice
Zemědělské družstvo Ločenice vzniklo v roce 1977 sloučením JZD Římov a JZD Ločenice. Dnes obhospodařuje převážně pronajatou zemědělskou půdu v podhorské oblasti Novohradských hor a v okolí Římovské přehrady, kde platí přikázaný režim hospodaření.
Hlavním směrem podnikání je rostlinná a živočišná výroba. Jednotlivé stáje jsou v Ločenicích, Mokrém Lomě a Todni. Družstvo má také vlastní dílny, kde provozuje opravárenskou činnost strojů. Průměrně zaměstnává kolem šedesáti lidí a součástí jeho provozu je závodní kuchyně, která vaří a rozváží obědy také obyvatelům okolních obcí.
V čele ZD Ločenice stojí Petr Šedivý. Do družstva nastoupil v roce 2016 jako mechanizátor a o dva roky později převzal jeho vedení. Povídali jsme si o tom, jak výrazně se zemědělství za poslední desetiletí proměnilo, proč je dnes možná těžší sehnat člověka než nový traktor, proč část české produkce končí za hranicemi, co si myslí o dotacích a ekologickém zemědělství, proč vážně uvažuje o čínské technice a proč chce další rozvoj družstva postavit především na mléce a automatizaci.
Jméno: Petr Šedivý
Projekt / firma: ZD Ločenice
Místo: Ločenice
Obor: Zemědělství / rostlinná a živočišná výroba
Role v době rozhovoru: Ředitel ZD Ločenice
V ZD Ločenice od: 2016 (jako mechanizátor)
Ve vedení družstva od: 2018
Web: zdlocenice.cz
Poslechnout si rozhovor - PŘIPRAVUJEME
Tento rozhovor si můžete také poslechnout jako audioverzi, namluvenou AI.
Když se podíváme úplně na začátek, jak se družstvo dostalo do dnešní podoby?
Když se vrátíme hluboko do historie, zemědělská družstva vznikala v době kolektivizace. Postupem času se potom výroba centralizovala. Přicházely lepší, kvalitnější a sofistikovanější stroje a malá družstva už neměla takovou efektivitu jako větší podniky. Větší celek dokázal lépe využít techniku i lidi.
Postupně se tedy družstva spojovala. Před revolucí jsme se tady dostali na podnik, který obhospodařoval kolem 3 300 hektarů a zaměstnával zhruba 250 lidí.
Dnes máme zaměstnanců kolem šedesáti.
Už jen tohle číslo podle mě docela dobře ukazuje, jak moc se zemědělství změnilo. Technologie a mechanizace udělaly obrovský skok.
Po revoluci pak přišla transformace a bylo potřeba vypořádat majetkové podíly lidí, kteří do družstev původně vstoupili. Zároveň chyběla moderní technika, kterou bylo potřeba nakupovat, výkupní ceny byly nízké a dnešní systém dotací tehdy neexistoval.
Bylo to extrémně složité období. Někteří lidé chtěli svoje podíly okamžitě, někteří se soudili a podnik musel hledat peníze, kde se dalo. Vypořádávání těch podílů se táhlo mnoho let. Poslední jsme doplatili až v roce 2017.
Když se na to člověk podívá zpětně, udržet podnik přes celé tohle období až do dneška byl docela oříšek.
A jak jste se k zemědělství dostal vy?
Vystudoval jsem řízení zemědělských podniků. A vzpomínám si na jednu docela úsměvnou věc. Seděli jsme na vysoké škole na přednášce a jeden z vyučujících se na nás podíval a říkal něco ve smyslu: Tady sedí budoucí předsedové a ředitelé, vy jednou budete řídit české zemědělství.
My jsme se na něj tehdy dívali a říkali si, co to povídá.
A nakonec měl vlastně pravdu.
Když se dnes podívám na lidi, se kterými jsem studoval, spousta z nich v zemědělství zůstala a řada se dostala do vedoucích pozic. Jsou rozesetí po různých podnicích a nějakým způsobem celé odvětví spoluutvářejí.
Já jsem do ZD Ločenice nastoupil v roce 2016 jako mechanizátor. O dva roky později přišla generační obměna a tehdejší vedení v podstatě řeklo: Tady nikdo není, tak si to vezmi.
Takže to na mě tak trochu spadlo.
Ale byla to tehdy širší generační vlna. Lidé, kteří převzali zemědělské podniky po revoluci, postupně odcházeli do důchodu a někdo po nich musel nastoupit. Já jsem byl zrovna v tom věku, měl jsem to vystudované, takže to asi dávalo nějakou hlavu a patu.
Co vás na té práci nejvíc baví?
To nevím. To se sám sebe ptám skoro každý den.
Ale vážně – asi ta relativně volná ruka. Samozřejmě máme představenstvo a družstvo má svoje pravidla, ale můj mandát je poměrně široký.
Nikdo nade mnou každý den nestojí a neříká mi, co přesně mám dělat. To je určitě příjemný bonus.
A co vás naopak nejvíc štve?
Zaměstnávání lidí. Jednoznačně.
Za mě je pro zaměstnavatele jeden z největších problémů nízká nezaměstnanost.
Jako číslo to vypadá krásně. Dobře se prezentuje v televizi, dobře se politicky prodává. Ale zaměstnavatel má úplně jiný pohled. Trh práce je strašně přebraný.
Problém není jen najít kvalifikovaného člověka. Někdy je problém najít člověka, který přijde do práce, a když už nepřijde, tak aspoň zavolá, že nepřijde.
Navíc pracujeme v oboru, který dnes není zrovna magnetem na zaměstnance. Já potřebuji hlavně lidi do živočišné výroby, ošetřovatele zvířat a podobné profese. A tam je hledání opravdu těžké.
Musí mít člověk, který k vám přijde, zemědělské vzdělání?
Ne. Bylo by to samozřejmě krásné, ale takové požadavky už si skoro nemůžeme dovolit.
Já ho všechno naučím.
Potřebuji v zásadě to, aby se dokázal dostat do práce a aby chtěl pracovat. Větší ambice při náboru člověk někdy ani mít nemůže.
U části lidí, kteří k nám přicházejí, navíc řešíte exekuce, insolvence a další věci. To je prostě realita.
Nechci ale, aby to vyznělo tak, že sem nepřicházejí dobří lidé. Přicházejí. Máme šikovné a schopné zaměstnance. A ani fluktuace u nás není nijak dramatická.
Problém je spíš v tom, že lidé odcházejí do důchodu a nové za ně hledáte velmi těžko.
V jižních Čechách do toho navíc vstupuje Rakousko.
Hodně.
Já bych ty lidi rozdělil zhruba do dvou skupin.
Jedna skupina už je v Rakousku etablovaná. Naučili se německy, dělají tam řemeslníky, techniky nebo jiné kvalifikovanější pozice a postupně si tam vybudovali nějaké postavení.
A pak je druhá skupina, která se prostě podívá na minimální mzdu tady a minimální mzdu v Rakousku a řekne si: Stejně žádnou velkou kvalifikaci nemám, tak tam budu dělat jednoduchou práci, ale za jiné peníze.
Přijede, udělá, co mu řeknou, a zase odjede.
A ten odliv lidí je v tomhle regionu opravdu znát. Když se podíváte po vesnicích kolem nás, poměrně velká část lidí každý den dojíždí za prací do Rakouska.
Pro zaměstnavatele na české straně hranice je to samozřejmě další komplikace.
Vedle lidí jsou asi velkým tématem i peníze. Co je dnes z ekonomického pohledu pro zemědělský podnik nejtěžší?
Výkupní ceny prakticky všeho.
My nejsme cenotvůrci. Nemáme nějaký speciální finální produkt, který si marketingově odlišíme a sami si řekneme, kolik za něj chceme.
My jsme výrobci suroviny.
Dodáváme velké objemy zpracovatelům a teprve oni z toho vyrobí výrobek, který vidíte v supermarketu.
A tím se dostáváme k něčemu, co podle mě není problém jen zemědělství, ale celé České republiky.
My to děláme vlastně hrozně šikovně. Vezmeme německý traktor, německé osivo, německou chemii, německou genetiku, různé premixy pro dojnice, na českém poli a s českými zaměstnanci z toho uděláme maso, mléko nebo obilí – a potom to zase odvezeme ke zpracování do Německa nebo Rakouska.
A oni nám to jako hotový výrobek přivezou zpátky.
Takže my vyvážíme surovinu a dovážíme finální produkt.
Přidaná hodnota zůstane někde jinde.
To není jen zemědělství. Podobně je to třeba v lesnictví. Vyvezeme surovinu a někdo jiný na ní vydělá tím, že ji zpracuje.
Proč tedy neprodávat více českým odběratelům?
Klidně bychom prodávali. Není to o tom, že bychom měli nějakou zvláštní potřebu vozit produkci do Německa nebo Rakouska. Jenže oni nám často nabídnou vyšší výkupní cenu.
A dokud peníze nesmrdí, tak je prostě těžké říct: Tady dostanu méně, ale stejně to prodám tady.
Je to čistě ekonomické rozhodnutí.
Když už jste zmínil německý traktor – říkal jste, že ten příští možná bude naopak čínský.
To je na tom právě zajímavé.
Ještě před třemi lety bych o čínském zemědělském nebo stavebním stroji prakticky vůbec neuvažoval.
Teď už uvažuji.
Já budu kupovat nový traktor a čínský stroj je reálně ve hře, protože může stát skoro polovinu.
Když vezmu klasický zemědělský traktor kolem 120 koní a půjdu třeba k tradiční západní značce, můžu dostat nabídku kolem 2,3 milionu korun. A vedle toho máte čínský stroj podobného výkonu, podobné hmotnosti a podobné výbavy za 1,1 nebo 1,2 milionu.
A to už není něco, nad čím mávnete rukou.
Klimatizaci to má, výkon to má, váhu to má. Konstrukčně je to pořád traktor, železo je pořád železo.
Samozřejmě se ukáže dlouhodobá spolehlivost a servis. Ale čínští výrobci už dnes podle různých hodnocení dokážou konkurovat i spotřebou a spolehlivostí.
Ten posun je neuvěřitelně rychlý.
Před třemi lety bych řekl: Čínský traktor? Vůbec. Dnes už říkám: Proč ne?
Není to zároveň trochu symbol toho, co se děje s evropskou výrobou obecně?
To je přesně moje obava.
Já si někdy říkám: Co tady vlastně za chvíli budeme dělat?
Budeme všichni pracovat na úřadě a navzájem si přeprodávat pozemky?
Vyrábět nechceme, protože výroba kouří, smrdí nebo práší. Těžit nechceme. Větrníky někde nechceme. Přehradu nechceme. Spousta věcí někomu vadí.
A pak je otázka: Co tady budeme vytvářet?
Jasně, pořád se toho vyrábí hodně a nechci to přehánět. Ale mám pocit, že toho postupně ubývá a že si to částečně děláme sami.
Nevím, jestli je to úplně dobrá představa budoucnosti.
V zemědělství se to podle vás projevuje jak?
Typický příklad je živočišná výroba.
Kdybych chtěl postavit nový moderní prasečák, který má být opravdu efektivní, potřebujete určitou velikost provozu. Bavíme se třeba o třech tisících kusech, aby to díky technologiím zvládl jeden nebo dva lidé a ekonomicky to dávalo smysl.
A teď přijdu na obec a řeknu: Chtěl bych tady postavit prasečák pro tři tisíce prasat.
Tak se na mě podívají a řeknou: Tady jsou dveře.
Protože to bude smrdět, něco tam bude jezdit, bude kolem toho provoz.
Podobné je to s lomem. Otevřít nový lom nebo často jen rozšířit stávající je obrovský problém. Práší to, je tam provoz, někomu to vadí.
U skotu je to ještě relativně přijatelné, protože krávy na pastvě lidem do představy venkova pořád nějak zapadají. Ale u prasat nebo jiných intenzivních provozů je to výrazně složitější.
Tohle napětí mezi zemědělstvím a životem na vesnici asi v posledních letech roste.
Určitě.
Dřív se říkalo, že máme přiblížit vesnici městu, přinést tam pokrok a lepší podmínky pro život.
Teď se to podle mě trochu obrátilo.
Ve městech je málo stavebních pozemků, bydlení je drahé, takže se spousta lidí stěhuje do vesnic v okolí měst.
Tady jsme nějakých dvacet kilometrů od Budějovic, kousek je dálnice, Rakousko také není daleko. Parcely jsou zajímavé.
Člověk si za velké peníze koupí pozemek, za velké peníze postaví dům a chce mít komfort velkoměsta – ale zároveň chce bydlet na vesnici.
A my mu do toho potom jedeme traktorem.
Hnojíme. Něco je cítit. V létě se sklízí. Jezdí technika.
Jenže to je zemědělství.
S hospodařením je spojený nějaký přesun hmot, hluk a hlavně sezonnost. Když se musí sklízet, tak se musí sklízet. Nemůžete říct, že je sobota odpoledne, tak obilí necháme stát.
Technika ale dnes zvládá stejnou práci mnohem rychleji než dřív.
To je pravda.
Za posledních dvacet let se stroje neuvěřitelně zvětšily a zrychlily. Dnešní technika za krátkou dobu udělá obrovské množství práce.
Takže paradoxně je na poli nebo na silnici často mnohem kratší dobu než technika před lety.
Jenže už jsme skoro narazili na fyzickou hranici.
Když děláme senáže nebo siláže pro dojnice, přesouváte obrovské množství hmoty. Traktory, vozy a nákladní auta už jsou dnes tak velké, že větší prakticky být nemohou, protože už byste je nepustili na silnici.
V tomhle směru už technologický vývoj skoro narazil na rozměry komunikací.
Dalším tématem, které jste otevřel, jsou dotace. Vy přitom nejste jejich velký zastánce.
Provozní dotace bych nejraději zrušil. Fakt je nechci.
Dobře, investice spojené s životním prostředím jsou něco jiného. Když se bavíme třeba o výstavbě jímek nebo jiných ekologických zařízení, tam podporu chápu.
Stejně tak třeba výstavbu moderní stáje, která je lépe řešená z pohledu welfare zvířat.
Tam řeknu: Dobře, stát nebo Evropská unie chce nějaký standard navíc a pomůže mi investici zaplatit. To nějakou logiku má.
Ale provozní dotace za mě správně nejsou.
Umíš hospodařit? Chceš vyrábět? Splníš podmínky? Tak vyráběj.
Poměrně kritický jste i k tomu, jak je u nás nastavené ekologické zemědělství.
Protože podle mě musíme rozlišovat mezi tím, co hezky vypadá na papíře, a tím, co skutečně vyrábí potraviny.
Máme dnes možná kolem šestnácti procent zemědělské plochy v ekologickém režimu – přesné číslo bych musel ověřit. Politicky to zní krásně. Řekneme: Tolik procent máme ekologicky.
Jenže se potom podívejme, kolik ekologických potravin z toho reálně vzniká.
Typické české ekologické zemědělství jsou třeba býci na pastvě.
Jenže když vedle sebe pasu skot konvenčně a ekologicky, na samotné pastvě často skoro žádný rozdíl nepoznáte.
Výsledkem je zástav, který se potom třeba prodá do zahraničí – do Alžírska, Maroka nebo jinam – a tam už jde jako úplně normální zvíře, ne jako nějaký prémiový ekologický produkt.
A pak se ptám, jaký byl ten skutečný efekt.
Mám někdy pocit, že se z části ekologických zemědělců stávají spíš placení zahradníci. Tady máš peníze a starej se, aby to nějak vypadalo.
Ale zemědělství by podle mě pořád mělo být také o výrobě potravin.
Narážíte tím znovu na svůj pocit, že Evropa se výrobě spíš vzdaluje?
Ano.
Neříkám, že je to nějaký jeden záměr. Je to spousta malých rozhodnutí, která každé zvlášť možná dávají nějaký smysl.
Ale když je poskládáte dohromady, tak výrobu postupně komplikujete.
A potom si říkám: Proč by tady někdo něco vyráběl, když vlastně dáváme najevo, že to moc nechceme?
Když nejsou lidé, nabízela by se automatizace. Je v zemědělství ještě kam jít?
Určitě.
A tady se dostáváme k dalšímu českému problému, což je podle mě produktivita práce.
Já úplně nevím, čím vším je to způsobené. Někde je to organizací, někde špatným využíváním technologií, které už máme. Někde prostě na jedné pozici pracuje zbytečně moc lidí.
A pak tady máme stát, který je ve všech svých odnožích obrovský zaměstnavatel. Školy, úřady, policie, různé organizace zřizované státem, neziskové organizace navázané na veřejné peníze…
Neříkám, že všichni tihle lidé jsou zbyteční. To vůbec.
Ale myslím si, že určité procento lidí by mohlo dělat něco jiného, něco, co přímo vytváří nějakou další hodnotu. Protože nám potom lidé ve výrobě prostě chybějí.
A když nejsou, musíte hledat technologii, která je nahradí.
Jak se vlastně od vašeho nástupu změnila ekonomika samotného ZD Ločenice?
Docela výrazně, i když samotný obrat není dramaticky jiný.
Když jsem nastupoval, byl obrat zhruba sto milionů korun.
Z toho třeba kolem dvaceti milionů byla rostlinná výroba – vypěstovali jsme obilí, řepku a další plodiny a prodali je.
Kolem padesáti milionů bylo mléko a poměrně významnou část představovaly dotace, tehdy někde mezi dvaceti a třiceti miliony.
Dnes jsme s obratem někde kolem 110 milionů, když do toho nebudu míchat další věci, například čerpací stanici.
Ale struktura je úplně jiná.
Mléko dnes dělá zhruba 75 až 80 milionů. Dotace jsou kolem čtrnácti milionů. A rostlinná výroba, kterou skutečně prodáme ven, už dělá jen několik milionů.
Takže jsme se strašně výrazně posunuli směrem k živočišné výrobě.
Proč už pro vás klasická rostlinná výroba není tak zajímavá?
Protože ty ceny jsou, kde jsou.
Když se podíváte na výkupní cenu pšenice, bavíme se dnes pořád řádově o podobných cenách jako před desítkami let.
Jenže mezitím zdražilo prakticky všechno.
Technika, práce, energie, hnojiva.
Takže vy musíte pořád vyrábět levněji a zároveň víc.
U řepky je to ještě složitější kvůli možnostem ochrany rostlin. Dřív jsme jí pěstovali kolem třiceti hektarů, dnes třeba pět.
Aby ekonomicky vyšla, potřebujete nějaký výnos. Dejme tomu kolem tří tun z hektaru na nulu. Když kvůli podmínkám a možnostem ochrany uděláte dvě a půl tuny, tak vám ta matematika prostě nevychází.
Proto dnes u nás dává největší smysl obilí, jak já říkám, přetočit přes kožený pytel – tedy zkrmit ho – a prodat až mléko nebo maso.
Tam ta ekonomika ještě funguje.
Čistě rostlinná výroba určená na prodej už v našich podmínkách podle mě moc velkou budoucnost nemá.
Velkou neznámou je samozřejmě počasí. Jak moc vás letos zasahuje sucho?
Pokud máte dobytek, musíte vyrobit obrovské množství píce.
U dojnic je základ kukuřice na siláž, senáže a další krmiva. Když se tyhle věci povedou, máte z čeho vyrábět mléko.
Když přijde sucho, je to problém.
Obiloviny ho někdy snášejí trochu jinak. Rostlina může být nižší, zakrslá, ale geneticky pořád tlačí energii do zrna, takže ozimy nějaký výnos většinou dají.
U píce je to horší. Tam prostě potřebujete hmotu.
My jsme letos naštěstí relativně v pohodě. Nějaká voda přišla, kukuřice u nás vypadá pořád poměrně dobře. Když pojedete směrem k Budějovicím, uvidíte místy výrazně horší porosty.
Máme také seno a zásoby z loňska a předloňska, takže jsme v situaci, kdy ho ještě můžeme i prodávat.
Ale obecně je sucho samozřejmě velké téma.
Dá se proti němu vůbec nějak bránit?
Úplně univerzální recept podle mě není.
Můžete některé dopady zmírnit.
Jedna cesta je zvýšit retenční schopnost půdy. To znamená dostávat do ní organickou hmotu.
A tady má živočišná výroba výhodu, protože máme hnůj. Ten do půdy vrací velké množství organické hmoty.
U travních porostů zase funguje jejich obnova. Vzít starý porost, rozorat ho, povápnit, znovu zasít, pohnojit.
Výkon takového porostu může být násobně vyšší.
To je intenzifikační postup, který funguje i v suchu.
A samozřejmě se šlechtí odrůdy, které jsou vůči suchu odolnější.
A tady se podle vás Evropa dostává do určitého rozporu.
Podle mě ano.
Evropa nám na jedné straně říká: Produkujte potraviny, ale používejte minimum chemie. Omezujte účinné látky. Ideálně používejte méně průmyslových hnojiv.
Dobře.
Tak ale potom dejme zemědělcům k dispozici jiné nástroje.
Typický příklad jsou geneticky modifikované plodiny nebo nové genetické technologie. Můžete mít kukuřici odolnější vůči některým škůdcům, můžete šlechtit rostliny tak, aby lépe pracovaly s živinami a potřebovaly méně vstupů.
To může být cesta, jak chemizaci opravdu snížit.
Jenže zároveň řekneme: Geneticky modifikované organismy nechceme.
A pak po zemědělci chcete, aby vyprodukoval stejně nebo víc, používal méně chemie, méně hnojiv, ale nástroje, které by mu mohly pomoct, mu také omezíte.
To je podle mě schizofrenní.
Navíc v jiných částech světa používají prostředky, které už my tady používat nesmíme, a jejich produkce se potom normálně doveze do Evropy.
To je pro evropského zemědělce samozřejmě těžká konkurence.
Když se tedy podíváte dopředu, kam chcete ZD Ločenice posunout?
Pro nás je to dneska docela jasná volba.
Mléko.
Jak jsem před chvílí říkal, spoustu věcí můžete dovézt.
Obilí můžete přivézt prakticky odkudkoliv. Maso také.
Ale syrové kravské mléko se dováží strašně špatně.
Ano, můžete dovézt sušené mléko, můžete dovézt sušenou syrovátku. Ale syrové mléko jako surovinu pro výrobu sýrů nebo jogurtů jen tak přes půl světa vozit nebudete.
A zatím ho ani ničím neumíme nahradit.
Mluví se o umělém mase, o rostlinných náhražkách mléka. Dobře, máte nějakou bílou kapalinu na rostlinné bázi.
Ale jako surovina pro výrobu klasických sýrů, jogurtů a dalších mléčných výrobků je kravské mléko pořád nenahraditelné.
Proto se na mléčnou výrobu soustředíme čím dál víc.
Dnes už je to náš jednoznačně hlavní program.
Co to bude znamenat prakticky?
Teď mám na stole výstavbu nové stáje.
Respektive bych chtěl zbourat jednu starou a na jejím místě postavit novou.
A ta už by měla být výrazně robotizovaná.
Nebyla by tam klasická dojírna. Dojení by probíhalo roboticky a v ideálním případě by měla být stáj nastavená tak, že potřebuje minimum lidské práce.
Samozřejmě se pořád musí nakrmit, musí se kontrolovat zvířata, řešit zdravotní stav a podobně. Neznamená to, že tam nebude chodit nikdo.
Ale automatizace musí jít co nejdál.
Jednak kvůli efektivitě a jednak prostě proto, že lidi nejsou.
A věříte, že po mléku bude dlouhodobě dostatečná poptávka?
Věřím.
Teď cena mléka klesla, ale beru to spíš jako nějaký výkyv.
Podívejte se třeba na to, co se za posledních deset nebo patnáct let stalo v obchodech.
Já si nepamatuju, že bych před patnácti lety přišel do supermarketu a měl tam celý regál proteinových jogurtů, tvarohů, nápojů a dalších výrobků.
Dnes máte dvacet metrů regálů a všude svítí, kolik je v čem proteinů.
Když tam není velkým písmem napsané, kolik to má bílkovin, skoro jako by to neplatilo.
To se změnilo strašně rychle.
Roste trend zdravého životního stylu, sportu a vysokého příjmu bílkovin. Velká poptávka je po syrovátce a dalších mléčných složkách.
A to všechno se vyrábí z mléka.
Proto si myslím, že poptávka tady bude a že orientace na mléko nám dává smysl.
Když mluvíme o budoucnosti družstva, potřebujete k hospodaření také půdu. Jak se změnily její ceny?
To je další obrovské téma.
My se snažíme půdu nakupovat, ale ty ceny už jsou někdy za hranou toho, co dává zemědělci ekonomicky smysl.
Když jsem nastoupil do vedení, svůj první pozemek pro podnik jsem kupoval zhruba za devatenáct korun za metr.
A přišlo mi to strašně drahé.
Dnes se u některých pozemků bavíme třeba o pětačtyřiceti korunách.
Za devět let je to nárůst o více než sto procent.
A člověk si samozřejmě říká, z čeho se potom počítá inflace, protože když se podíváte na půdu, jsou to úplně jiná čísla.
Jenže zemědělci se půda kvůli vyšší ceně nestane výnosnější.
Přesně.
Na tom pozemku nevyroste víc jenom proto, že jsem ho koupil dráž.
Pořád tam vyroste třeba pět tun pšenice. Když se budu hodně snažit, šest. Produkční potenciál se nezmění.
A teď si spočítáte návratnost.
Koupíte půdu za dnešní cenu a každý rok vám z ní zbude nějaký relativně malý výnos. Návratnost může být klidně někde v řádu mnoha desítek let.
A potom si říkám: Koupím raději pozemek, nebo koupím novou technologii, u které vím, že se mi za čtyři nebo pět let vrátí?
Z pohledu výrobního podniku často dává větší smysl technologie.
Půdu samozřejmě chcete mít, protože je to základ hospodaření. Ale ekonomicky už je to úplně jiná úvaha než před lety.
Navíc už o zemědělskou půdu nesoutěží jen zemědělci.
A to je právě další změna.
Ještě před deseti lety zemědělskou půdu kupovali převážně zemědělci.
Kdo jiný by ji kupoval? Co by s ní dělal?
Po revoluci půdu ve velké míře vlastnili původní majitelé nebo jejich potomci. Potom začaly růst ceny, přišel vstup do Evropské unie, dotace a zemědělci měli větší zájem půdu kupovat.
Cena šla třeba z několika korun na deset, dvanáct, později devatenáct.
A poslední tři čtyři roky už jsme se dostali do úrovně, kdy zemědělci začínají říkat: Tohle už mi nevychází.
Jenže do půdy začaly přitékat peníze z úplně jiných oborů.
Člověk vydělá peníze někde jinde a uloží je do zemědělské půdy.
Vidí, že její hodnota za deset let výrazně vzrostla, a řekne si: Která banka nebo jiná investice mi udělala něco podobného?
A začne půdu nakupovat jako investici.
A zemědělec proti němu cenově těžko soutěží.
Přesně.
Investor nepotřebuje řešit, co mu na tom poli vyroste.
On sází na to, že za dalších deset let bude půda zase dražší.
Já ale musím počítat ekonomiku výroby.
Kolik na tom poli vypěstuju, za kolik to prodám a za jak dlouho se mi investice vrátí.
Takže pro mě je nějaká cena už nesmyslná, ale pro investora ještě pořád může dávat smysl.
A já si potom říkám, kdo to jednou koupí od něj za ještě vyšší cenu.
Možná to bude dál růst. Nevím.
Ale pro samotného zemědělce už je dnešní cena půdy často opravdu těžko obhajitelná.
Vy jste to spojoval i s obecnějším českým vztahem k nemovitostem.
My jsme podle mě trochu posedlí tím něco vlastnit.
Musíš mít byt. Musíš mít barák. Musíš mít chalupu. Musíš mít kus půdy.
Jinak má člověk skoro pocit, že v životě něco nezvládl.
A to samozřejmě ceny dál tlačí.
Vzpomínám si třeba, že moji rodiče kupovali někdy kolem roku 2002 nebo 2003 ve Velešíně byt 3+1 od podniku za zhruba 220 tisíc korun.
Dnes může mít ten byt hodnotu několik milionů. Řekněme klidně kolem šesti, pokud je dobře udělaný.
To je za dvacet let obrovský posun.
A přesto ty dnešní ceny lidé zaplatí.
Co podle vás takový růst cen udělá se společností?
Tohle podle mě bude čím dál větší problém.
Já mám děti a samozřejmě nad tím přemýšlím.
Já nějaké pozemky nakoupil dřív, takže možná jednou budou mít kde stavět. Ale kdyby člověk neměl žádné rodinné zázemí a jeho děti si jednou měly samy koupit byt nebo dům za šest nebo sedm milionů, tak je to při běžném příjmu strašně těžké.
Když budou vydělávat průměrnou nebo lehce nadprůměrnou mzdu, jak na to dosáhnou?
A myslím si, že se tím společnost začne čím dál víc dělit podle majetku.
Jestli bydlím ve vlastním a mám splacenou hypotéku, jsem v úplně jiné situaci než člověk, který začíná od nuly.
Pak je druhá skupina, která hypotéku ještě třicet let splácí.
A pak někdo žije celý život v nájmu a po třiceti letech placení nájmu mu z toho nic nezůstane.
Neříkám, že jedna varianta je vždycky správná a druhá špatná. Ale ten rozdíl ve výchozí pozici bude obrovský.
Takže bude stále víc záležet na tom, do jaké rodiny se člověk narodí?
Myslím, že ano.
Když se narodíte rodičům, kteří mají byt, dům nebo nějaké pozemky, případně něco jednou zdědí po prarodičích, máte úplně jiný start.
A je skoro jedno, jestli je to krásný dům nebo nějaká stará nemovitost. Pořád je to nějaký majetek. Je tam kus půdy, nějaká cihla, nějaká hodnota.
Dřív podle mě mnohem víc platilo: Jsi šikovný, vyučíš se, pracuješ, něco si vyděláš a nějak se k vlastnímu bydlení dopracuješ.
Dnes už si tím nejsem vůbec jistý.
Můžete být sebešikovnější, ale když začínáte úplně od nuly, je to při dnešních cenách úplně jiný závod než pro člověka, který něco dostane do začátku.
A myslím si, že právě tohle bude do budoucna společnost hodně rozdělovat.
O Petru Šedivém
Petr Šedivý je ředitelem Zemědělského družstva Ločenice. Vystudoval řízení zemědělských podniků a do družstva nastoupil v roce 2016 jako mechanizátor. O dva roky později, v době generační obměny vedení zemědělských podniků, převzal řízení ZD Ločenice.
K zemědělství přistupuje především jako k podnikání, které musí dlouhodobě ekonomicky fungovat. Ve vedení družstva se soustředí na efektivitu, využívání moderních technologií a postupnou automatizaci provozu. Budoucnost ZD Ločenice vidí především v mléčné výrobě, která se v posledních letech stala hlavním směrem družstva. O zemědělství mluví otevřeně a bez příkras – ať už jde o nedostatek zaměstnanců, ceny půdy, dotace, evropskou regulaci nebo proměnu života na českém venkově.
Znáte někoho, kdo zanechává svou stopu v jižních Čechách?
Podnikatele, řemeslníka, výrobní firmu, technologa, inovátora, kulturní osobnost nebo člověka, jehož příběh by neměl zapadnout?
Dejte nám tip na další rozhovor pro Jihočeskou stopu.
Komentáře